Přeskočit navigaci


Kontextová navigace

Úvodní strana Rozhovor: Patrik Bém - Hranice jsou od toho, aby se překonávaly

Rozhovor: Patrik Bém - Hranice jsou od toho, aby se překonávaly

Aktualizace:03. 12. '13, Vydáno:09. 05. '11

Patrik Bém je nadšený sportovec a dobrovolník. Potápí se s vozíčkáři, jezdí s nimi na expedice do Peru i na Mont Blanc. Čerstvě má za sebou pražský půlmaraton, a právě se chystá na nepřetržitý 24 hodinový běh na běžeckém trenažéru na podporu Domova Sue Ryder.

Hlavním účelem 24 hodinového běhu na trenažéru je získání finančních prostředků pro Domov Sue Ryder. Foto: archiv

Hlavním účelem 24 hodinového běhu na trenažéru je získání finančních prostředků pro Domov Sue Ryder. Foto: archiv


Co vás motivovalo začít pracovat v Domově Sue Ryder?

Pracoval jsem v komerční firmě, zkrátka za peníze a pro peníze, ale přitom jsem dělal vždycky dobrovolníka. A pak když jsem v roce 2008 měnil práci, hledal jsem místo, kde bych spojil charitu a práci, kterou bych se mohl živit. Odpověděl jsem na inzerát Domova, vzali mě jako správce budovy a postupně jsem se zapojil i do dobrovolnické práce pro ně.

Akce, kterou teď chystáte - 24 hodinový běh, to bude první akce pro Sue Ryder, nebo už toho bylo více?

Pro Sue Ryder  je to první větší akce. Připravujeme ji s agenturou For Dreams , kterou jsme založili právě pro takové účely. Lidé z Domova už jsou velmi vytížení, takže jsme pro ně tuto akci připravili tzv. na klíč spolu s mou kolegyní z agentury.

Hlavním účelem 24 hodinového běhu je získání finančních prostředků pro Domov Sue Ryder. Co je zde nejvíce potřeba?

Nejvíc jsou potřeba samozřejmě peníze na provoz. Sue Ryder je odlišný od běžných domovů pro seniory v kvalitě péče. Chceme, aby péče u nás byla maximálně osobní, aby senioři měli i v domově kvalitní životní podmínky, takže máme daleko více personálu než v běžných domovech, v průměru jednoho pečovatele na tři klienty, přičemž jinde je to i několikrát více. Jednou z největších položek rozpočtu jsou tedy právě platy ošetřovatelů. O vybavení to tolik není, je to hlavně o lidech a o tom, věnovat seniorům čas.

A jak peníze získáváte?

Část příjmů u nás tvoří platby klientů od zdravotních pojišťoven, dostáváme granty z pražského Magistrátu, od městské části a ministerstva sociálních věcí. Někteří naši klienti jsou váleční veteráni nebo přeživší holocaust, takže na ně přispívá také ministerstvo vnitra. Ale tyto příjmy tvoří menší polovinu ročních nákladů Domova. Zbytek financí musíme dát dohromady z darů, z uspořádaných akcí, jakou je právě připravovaný 24 hodinový běh nebo i jiné akce, které pořádá sám Domov Sue Ryder.

Děláte docela extrémní dobrovolnictví, například váš sjezd Mont Blancu na kole, kde jste si sáhl na dno sil. Nebojíte se, že to přeženete?

Já sportuju už dlouho, už mám nějaké zkušenosti a považuju se za dostatečně odpovědného a schopného odhadnout míru rizika. Anebo mám prostě jenom štěstí.

Na Mont Blanc jste vystoupil i s vozíčkářem, a ne jednou. Jak vznikla ta myšlenka?

Se známými, kteří jsou na vozíku, jsme se bavili o cestování, o dovolených a jedna holka na vozíčku vyslovila přání, že by se chtěla dostat na Mont Blanc, tak jsme to zkusili.

Jak vlastně takový výstup probíhá?

Museli jsme nejdříve vymyslet, jak a na čem se tam bude pohybovat. Vybrali jsme trasu, kam se dá vyjet částečně lanovkou, a pak už se jede jen po sněhu, což bylo určitě jednodušší, než po skalách. Nejdřív jsme testovali, upravovali a zkoušeli normální vozík, pak různé upravené vozíky na lyžování, až jsme nakonec našli tříkolku, která je původně určená pro děti a kterou jsme s pomocí zámečníků lehce upravili, připevnili k ní lyže, a na ní potom vozíčkář jel.

Zažil jste někdy situaci, kdy jste se bál o člena týmu nebo o samotného vozíčkáře?

Vlastně hned na začátku - první co nás čekalo, byl asi 30 cm úzký hřeben, který měl z každé strany 2 km propasti. Museli jsme hřeben upravovat na přiměřenou šířku, abychom se tam s vozíkem vůbec vešli. No a jak se tam motali tři lidi, jeden člen týmu spadl. Jen kousek, protože jsme byli jištění, takže se nic nestalo, ale docela jsem bál.

Teď jste běžel půlmaraton, jak jste dopadnul?

V běhání jsem měl delší přestávku, takže jsem vlastně v lednu začínal úplně od nuly. Ale na tu bídu to, myslím, dopadlo dobře, jsem docela spokojený.

Jak na maraton nebo na běh pro Sue Ryder trénujete?

Samozřejmě hlavně běháním. V lednu jsem začal běhat na pásu, především kvůli času a počasí. Když končíte v práci v 5 a domů dorazíte v 6, tak to chce velké odhodlání vyrazit do té tmy a zimy. Takže jsem běhal raději na pásu, i když zpočátku jsem měl i tak velké výpadky v tréninku. Teprve v březnu jsem začal trénovat denně, a na půlmaratonu jsem s hrůzou zjistil, že mi to venku vůbec neběhá. Přeci jen se člověk na trenažéru pohybuje trošku jinak. Ale teď mě čeká běh na běžeckém pásu, takže to mám natrénováno. Používám taky svalový elektrostimulátor, který simuluje různé typy tréninku. Během cca 25 minutového programu svaly odvedou stejnou práci, jako po hodinovém, nebo dokonce dvouhodinovém tréninku. Zpočátku jsem si říkal, že čím víc si naložím, tím to bude lepší a trénink půjde rychleji, ale nedopadlo to nejlíp. První den jsem to přehnal a pak mě všechno bolelo, takže jsem se radši vrátil k předepsanému tréninkovému plánu a řekl jsem si, že odborníci, kteří jej sestavili, asi ví, co dělají.

Jak dlouho jste nejdéle běžel?

Nejdéle sedm hodin v závodě na 50 kilometrů po brdských hřebenech, dal jsem si to vlastně jako takovou přípravu před maratonem. Bylo to ale docela hrozné, protože jsem neměl žádné zkušenosti, takže jsem málo pil a byl jsem dost vyčerpaný.

Ale doběhl jste.

Ano, doběhl jsem. Tedy spíše došel, ale každopádně jsem závod dokončil.

Co se vlastně při takovém extrémním výkonu může stát?

Nejčastěji hrozí kolaps kvůli dehydrataci, nebo se dostaví křeče. Důležité je dostatečně a pravidelně pít. Pokud se napijete, až když máte žízeň, tak už často může být pozdě, protože tělo už je litr nebo dva litry v mínusu, a už nezvládne deficit dorovnat.

Kolik toho chcete na pásu uběhnout?

Samozřejmě mám nějaký svůj soukromý cíl, kolik kilometrů bych chtěl uběhnout, ale ten si teď určitě nechám pro sebe. Jde mi ale spíše o ten účel a o to, že to zkrátka dokážu. Při takových extrémních záležitostech není důležitá rychlost, právě naopak - čím pomaleji běžíte, tím dál doběhnete. Já mám teď při tréninku na páse nastaveno 8,5 km za hodinu, a podobný plán mám i během závodu. Samozřejmě, že pak budou i okamžiky, kdy to nepůjde a snížím zátěž až do chůze.

Co dalšího máte v plánu během tohoto roku?

Nejbližší je plánovaný výlet do Peru s mým dlouholetým kamarádem vozíčkářem, který každý rok vymyslí nějakou šílenou dovolenou, kterou by chtěl absolvovat, a spolu to pak nějak realizujeme. A když přežijeme Peru, tak bychom chtěli jet zase na Mont Blanc, což se nám loni nepodařilo - nedostali jsme se až na vrchol. Pak bych rád s jiným vozíčkářem vyzkoušel extrémní závod Czech Adventure Race na 420 kilometrů s časovým limitem 72 hodin. Ale uvidíme, jestli se nám podaří sestavit tým, není to lehké. Když to nevyjde, možná nakonec absolvujeme alespoň zkrácenou verzi závodu, která je pro dvojice a trvá „jen" 12 hodin.

Pak bych chtěl letos realizovat ještě jednu extrémní akci na kole po mořském dně. Vytipoval jsem si Korintský průplav v Řecku, který je poměrně krátký, úzký, a protože je umělý, dno by mělo být i relativně rovné. Ani námořní doprava zde není nijak rušná. Ale uvidíme, jestli to stihnu, možná to nechám na příští rok a rovnou to spojím s nějakou dovolenou.

A další plán je přejezd po laně, resp. popruhu nataženém mezi věžáky na Pankráci. Chození po laně je teď v kurzu, a na kole bych to zkusil rád. A možná, kdyby se daly ty popruhy vedle sebe, mohl by po nich přejet i vozíčkář, ale to už je asi hodně bláznivá myšlenka, která by možná mohla narazit i na odpor veřejnosti. I když já si myslím, že ten vozík by tam byl nakonec stabilnější než moje kolo.

Napadlo vás vůbec někdy, že existují nějaké hranice?

No jo, ale ty jsou právě od toho, aby se překonávaly.

Nemáte někdy pocit, že hendikepovaní toho někdy dokážou více než zdraví lidé?

Mám vysledované, že jaký byl člověk za zdrava, takový je i po úraze, jen se některé vlastnosti zvýrazní a prohloubí. Kdo byl aktivní a podnikavý před úrazem, je aktivní i po něm. A kdo byl pecivál, ten zůstane pecivál i na vozíku. A stejné je to i u starších lidí - kdo je zvyklý být aktivní, je aktivní i ve stáří, a kdo byl protivný, tak je ještě protivnější.

Takže myslíte, že recept na to, jak zůstat do stáří mentálně a fyzicky fit, je být zkrátka celý život aktivní a trénovat své schopnosti?

Ano, i u Sue Ryder je to vidět - je poznat, že kdo byl mentálně aktivní, pořád něco poznává, dobře se s ním povídá a je vlastně duchem mladší.

Kdyby se vám mohlo splnit jedno přání, co by to bylo?

Přál bych si, aby tady byl můj táta, který bohužel nezažil všechny tyto moje aktivity a nepoznal moje děti. Bylo by fajn, kdyby u toho všeho byl.

Děkujeme za rozhovor.

 

24 HODINOVÝ BĚH PRO DOMOV SUE RYDER 
na běžeckém trenažéru KETTLER DENVER XL
Start: 9.6.2011 ve 12:00 hod.
Cíl: 10.6.2011 12:00 hod.
Kde: v areálu Domova Sue Ryder, Michelská 1/7, Praha 4
Program: akustický koncert skupiny Navigators, koncert kapely Rosemary a promítání se sportovní tematikou
Jak pomoci: přijďte si zaběhat spolu s Patrikem na druhý běžecký pás Denver XL,
minuta vás vyjde na 50 Kč a všechny získané prostředky budou věnovány Domovu Sue Ryder. Nebo si vsaďte na počet kilometrů, které se mu podaří uběhnout, a kromě příspěvku můžete také vyhrát hodnotné ceny!

Autor: Vlasta Tichá

Hodnocení:

Sdílej na: Delicious Delicious Facebook icon Facebook




Položky označené hvězdičkou (*) jsou povinné.









Nabídka obecných stránek webu
Informace o autorech stránek, standardech a použitých technologiích

copyright © 2009 LIFEsport, s.r.o.
Ochrana osobních údajů | Prohlášení o přístupnosti
created by Wizards.cz | powered by SiteWizard